Položme si jednoduchou otázku: "Jak víme, co je vlastně kolem nás?" Jenoduché otázky však mají takovou nepříjemnou vlastnost, že nedá-li se na ně odpovědět ano/ne, pak se očekávané odpovědi taky nikdy nemusíme dočkat. Ale i žádná odpověď může mít za následek získání nové zkušenosti: Příště se můžu zeptat jinak nebo jinde. Zeptám-li se pak správným způsobem na vhodném místě, pak mohu dostat odpověď jakou očekvám: "Ano."
Tak jak to vlastně je s tím okolím? Nejjednodušší odpověď by mohla znít, že "To přece každý vidí!" Ale co a čím to vlastě každý vidí? Odpověď, která se sama nabízí, by mohla znít: "Každý vidí světlo odražené od okolí očima.", jenže... Oko obsahuje světlocitlivé buňky, které mění dopadající světlo na nervové signály podobně jako kamera zachytává obraz na kazetu a posílají je dále ke zpracování do zrakového centra mozku. Takže oko nevidí naše okolí, pouze přenáší zrakové signály. Z těchto signálů si mozek skládá obraz okolí, v němž pak může, ale taky nemusí najít skupiny bodů, které si až následně pojmenuje podle dříve uložených záznamů v paměti: Obraz O odpovídá pojmu P. A můžeme si zahrát: "Ten mrak vypadá jako..."
Od narození nás naši rodiče učí "Co je dobré a co je špatné, která rostlina je užitečná a která je jenom plevel..." A tak se nám paměť zaplňuje záznamy, které považujeme za správné, ale už jen málokdo se obtěžuje překontrolovat pravdivost jednou uložených záznamů. Včetně uložených "dojmů". Jediným způsobem, jak se vyhnout "dojmům", je snažit se posuzovat vlastní myšlenky a třídit je na dojmy a fakty. S_fakty nikdo nic nenadělá. Dojmy poznáme snadno, protože mají nějaký emocionální náboj. Má-li někdo nějakou odlišnost ve vzhledu, pak je to fakt. Připadá-li si "škaredý", pak je to jenom "dojem", z nějž může mít užitek možná tak plastický chirurg, pokud mu bude proplacena operace části těla. Takový dojem je nejvyšší čas "zahodit". Připadá-li si originální a vyjímečný, pak si takový dojem může užívat, pokud s ním nepotřebuje obtěžovat ostatní. Na každý fakt se můžeme dívat tak, že nám to bude prospěšné, jinak se s ním nemá cenu zabývat.
Podobné je to s věcmi: Mohou nám vadit, stejně jako nám mohou být užitečné. Například taková Kopřiva. Mnohý z nás si při přečtení jejího jména podvědomě vybaví, jak se o ni popálil někde ve stínu u cesty, u domu, u lesa nebo u vody, ale podstatně méně lidí si vybaví zdraví prospěšný čaj, který se z jejích listů dá uvařit. Naši předkové ji používali jako krmivo pro dobytek nebo drůbež. Ještě méně lidí si vybaví "kopřivový špenát", který dnes už dělá jen málokdo. Právě v těch paměťových záznamech je ale "zakopaný pes".
Vezměme si teď právě třeba takového psa. Někdo si představí Dogu, jiný Boxera, další Jezevčíka nebo Čivavu, jenže ona to ještě pořád může být fena. ;-) A tak se dostáváme k dalšímu zádrhelu, kterým je překlad obrazů na pojmy, případně překlad jednotlivých pojmů mezi různými jazyky. Je to podobné, jako když jsme si coby děti hráli na "tichou poštu": První pošeptal druhému nějakou tu větu, druhý to, co slyšel, pošeptal třetímu, třetí čtvrtému atd., až ten předposlední pošeptal, to co slyšel tomu poslednímu a ten to zopakoval nahlas pro všechny. Pak ještě první zopakoval nahlas větu, kterou předtím pošeptal druhému a bylo o zábavu postaráno. Nevím jaké zkušenosti s touto hrou máte vy, ale mi se koncová a počáteční věta shodovaly jen opravdu vyjímečně s velmi širokým rozptylem variací. Od chybného slova až po zcela nesouvisející nebo nerozumitelné výroky (u posledního).
Předávání zkušeností je taky taková tichá pošta. Kdy se vyučující velmi často snaží, aby jeho žáci uměli většinu z toho, co je v osnovách. Nějak už jim pak ale nezbývá čas na to, aby slova, která se naučí papouškovat (někdy i slova, jež učí), také pochopili.
Už na základní škole nám vysvětlili, že atom, přestože původní význam toho jména byl "nedělitelný", se skládá z jádra, kolem nějž obíhají v prázdném prostoru, mnohonásobně větším než je průměr jádra složeného z protonů a neutronů, o něco menší elektrony. Podle podobného principu se i tyto částice skládají z ještě menších skupin pravděpodobnosti výskytu určitého kvanta energie (kvarky...), která jsou v daném místě držena vzájemným energetickým působením jednotlivých skupin. Když se něčeho "dotkneme", tak sice víme, že "jsme se dostali do blízkosti" nějaké jiné hmotné věci, ale z předchozího nám vyplývá, že je to jenom "volný prostor" vyplněný tu a tam trochou energie. Kdy kolem každého atomu se rozprostírá elektronový obal, jehož elektromagnetický náboj za běžných okolností (mimo jádra hvězd) brání v přiblížení jinému elektronovému obalu.
Je pravda, že někomu, kdo si právě rozbil nos o stěnu, budete jen velmi obtížně vysvětlovat, že to do čeho narazil je pouze spousta prázdného místa s trochou energie. Může se vám totiž klidně stát, že vám předvede na vašem nose, jak se to má s tím prázdným místem po střetnutí s jeho pěstí... Zkušenost je prý nepřenosná, aproto si každý musí natlouct ten svůj, aby věděl, že čím rychleji se rozběhne proti zdi, tím hůř může sám dopadnout.
Pokud je nos v pořádku, pak je to celkem slušný chemický detektor. Některé sloučeniny označí vědomí jako vůně jiné jako zápach nebo smrad. Někteří lidé tuší, že nos dokáže tak trochu "přečíst" i genetickou informaci. Je zajímavé, snad jen trochu méně známé, že partneři by si měli "vonět", což se velmi mnoho lidí snaží maskovat parfémy a deodoranty. Možná netuší, že si tím přidávají do skříně dalšího kostlivce, a přitom možná docela zbytečně. Ikdyž při zachování přirozeného výběru by nedocházelo tak často k předávání některých genetických anomálií. Jen by nás asi na zemi nebylo asi 1010.
Je zajímavé, že partneři, kteří se spolu "zapotí", ať už při sportu nebo práci dříve, než při sexu, si často rozumí mnohem lépe než ti, kteří se spolu stýkají zásadně v předem upraveném stavu. Pánové vymydlený, oholen... a dámy s namalovaným obličejem na xichtě a zalité Chanel No.5... Prý jsou to společenské konvence, ale proč být vždy papežštější než Papež?
Takže nápad na závěr: Pánové, zkuste vzít dámu svého srdce někam, kde se zapotí. Třeba na tůru do hor a hned budete mít příležitost nabídnout ji pomocnou ruku při překonávání terénních překážek. Budete-li si při tom rozumět a pak taky "vonět", pak je to pravděpodobně ta pravá pro vás. Dámy, dovolte tomu svému, aby se o vás postaral na cestách. Po návratu mu to můžete oplatit a postarat se o něj. Pokud mu dopoledne naznačíte, jaké máte plány na večer, pak je pravděpodobné, že si to bude snažit zasloužit...
Martin
